Nadpis téměř ve formě bonmotu nečekaně věrně vystihuje událost, které ani tentokrát neváhám přiřknout označení „ v historii školy poprvé" . Mamutí nápojová firma se po dvou letech vrátila k populární fotbalové soutěži pro žáky základních škol. Tentokrát s výraznou novinkou - dívčím turnajem. Výzva, která nás nemohla nechat lhostejnými. Formálně-orientační dotaz dostal okamžitou odpověď. Ano! Přihlásit!

Nějaké zkušenosti se sportem sportů děvčata na naší škole získávají na podzimním mistrovství školy, něco se stihne v tělesné výchově, sem tam některá do fotbalu dokonce chodí či chodila. To jsou ovšem většinou a výhradně zkušenosti s malou kopanou. Co je to ale skutečné fotbalové hřiště, kop od branky či ostatní standardní situace, nedejbože něco jako ofsajd, no to až na jednu či dvě výjimky byla pro děvčata opravdová španělská vesnice. No a nás všetečný pořadatelský los poslal do jihomoravské vesnice u Uherského Hradiště, která se snad pro podobnou situaci ani nemůže jmenovat příznačněji. Babice! Podívejte se na první fotografii. Právě rozkvétající slečny a nad nimi naprosto nepřístojný název klubu. Kdo to mohl vymyslet?

Alespoň pro klid svědomí jsme tedy na 1. máje místo pod rozkvetlý strom vyrazili na hřiště do Kozlovic, zkusili si alespoň základní postavení a ta opravdu nejnezbytnější pravidla. Průběh a výsledek přípravného utkání s domácími žáky jsme si uložili pod heslem „rychlé zapomenutí". Za týden jsme se už po šesté hodině ranní scházeli na nádraží a vyhlíželi vlak jedoucí směrem na Břeclav. Nezaspal nikdo, akorát obě děvčata, která byla ochotná postavit se do branky, onemocněla. Problém, který nakonec vyřešila svou vstřícností Terka Lagová. Všichni ji za to máme rádi.

První soupeř - blankytně modrá (oblečení) domácí děvčata. Fotbal trénují a hrají závodně. Čtvrt hodiny nevíme čí jsme a kam máme dřív skočit. Nicméně branku dostáváme až těsně před poločasem a to už je doba, kdy se herně začínáme profilovat. Monika (H) a Ellen (Z) se stahují na posty stoperek, Maruška (P) přechází na pravou zálohu a čím dál častěji domácím utíká. Soupeře neobchází. Balon si vždy kolem křižujících hráček špičkou postrčí a všem utíká. Nepolapitelně. Vyrovnávací gól dala po 40 metrovém sprintu nákopem ze 20 metrů. Poměry na hřišti se výrazně mění v náš prospěch. Za stavu 2:2 se přihodí děsná věc. Střední obránkyně soupeře nákopem téměř ze středového kruhu posílá vysokou, ale rychle letící ránu, která dopadá mezi penaltu a branku. Odskakuje přímo pod břevno. Nechytatelné. Za takový nákop bych pochválil dorostence v krajském přeboru. Skutečná rána do vazu. Hroutíme se. V posledních dvou minutách dostáváme ještě dvě branky. Děvčata poznávají, jak fotbal dovede být nemilosrdný.

Anetka (M) cestou z hřiště cedí přes sevřené rty. „To je naposledy, co jsme tady dnes prohrály!" „Ale stejně budeme druhé" odpovídá kdosi. Myslím si své a jdeme na nanuka.

Fotbalu se věnuji 55 let a s oblibou říkávám, že mě už fotbal nemá čím překvapit. A zase se mu to povedlo. Do raného odpoledne jsem ještě dvakrát seděl na střídačce, kolem mě stálo spousta dětských diváků z babické školy (mimochodem velice slušných a příjemných) a všichni jsme se společně dívali na dva koncerty děvčat v bílém. Výsledky ani střelkyně nejsou důležité, (snad jen zpravodajská odpovědnost mně velí oznámit, že Bystřici pod Hostýnem a Kvasice jsme porazili 3:0 a 1:0) spíše jsem se nechal unášet zjeveními, kterými mě fotbal v podání děvčat téměř omračoval.

Dvanáctiletá holečka chodící do 6. třídy doslova jezdila od branky k brance, dávala balony na 20 ba i více metrů, kopala téměř všechny standardky, dovolovala si obcházet soupeřky ve vlastním vápně. Dlouhovlasá stoperka s postavou na molo vyrážela do soubojů způsobem, který mně stahoval víčka a neomylně je vyhrávala. Utéct ji nešlo, protože délka jejího kroku vysoce převyšovala všechny ostatní. Viděl jsem gól z hranice šestnácky, který Lucka trefila kopem „z první" (ona jinak nekopala) a ten balon letěl 10 cm vysoko nad zemí přímo za tyč. Na velkém hřišti ubývají síly velmi rychle. Kondiční potenciál přerovských děvčat se s narůstajícím počtem odehraných minut nemilosrdně zviditelňoval. Ruku v ruce s touto skutečností narůstalo jejich sebevědomí. Najednou si téměř každá dovolila míč zpracovat, udělat kličku, adresně nahrát. Hra je naprosto uchvátila. Fotbal je pohladil a udělil jim usměváčka. Nádhera.

Babice u Uherského Hradiště, 9. května 2012, Petr Vojáček